Řidič Tomáš se podíval ještě jednou na tachometr právě ve chvíli, kdy ho zachytil radar. Nestihl už zpomalit, 78 km/h přes obec. Bylo to už potřetí, co ho tento rok chytili.

Policista, který ho zastavil, vystoupil z auta a s blokem v ruce pomalu přicházel k Tomášovu autu. „Je to Karel, nebo není?“ Uniforma ho trochu změnila, ale opravdu to byl Karel z kostela. Tomáš se vtiskl hlouběji do své sedačky. Bylo to horší než obvykle. Známý policista z kostela, chytil známého z toho stejného kostela.

„Ahoj Karle, to je sranda, že se zase vidíme.“ „Ahoj Tomáši.“ Karel se neusmál. „Zase si mě chytil, když jsem pospíchal domů, abych viděl svou ženu a děti.“ „Ano, je to tak.“ Policista Karel se nezdál být svůj.

„Poslední dny jsem odcházel z kanceláře a už jsem byl v myšlenkách na zítřejším rodinném výletě, proto jsem tak pospíchal. Kolik jsi mi naměřil?“ „Sedmdesát“ „Ale Karle, počkej chvíli. Když jsem tě uviděl hned jsem se podíval na tachometr. Myslím, že jsem jel jen 60 km/h.“ 

Tomáš se snažil při každé další pokutě víc a víc smlouvat. Celý nervózní se díval na svou přístrojovou desku.

Karel psal něco usilovně do bloku. Proč nechce vidět řidičák a papíry od auta, tak jako vždycky, pomyslel si Tomáš. Nedočkavě povídal dál: „Pořád je to na tvém rozhodnutí Karle. Určitě jsem porušil dopravní předpisy, ale nemohl bys pro tentokrát přivřít očko?“

Karel psal dál, potom vytrhl papír z bloku a dal ho Tomášovi. „Děkuji.“ Sarkasticky poznamenal Tomáš. Nedokázal skrýt ve svém hlase zklamání. Bez jediného slova se Karel otočil a vracel se zpátky ke svému služebnímu vozu.

Tomáš čekal a pozoroval ho ve zpětném zrcátku. Potom otevřel složený kus papíru a byl zvědavý, kolik ho ten přestupek bude stát.

To je vtip? Nebyl to žádný pokutový blok. Tomáš začal číst:

„Milý Tomáši, měl jsem malou dceru. Když jí bylo pět, zemřela při dopravní nehodě. Jednoduše řečeno, ten chlap, který ji srazil, byl zkušený řidič, ale jel moc rychle. Dostal pokutu, měl soud, potom tři měsíce v lochu a následně byl ten muž zase volný. VOLNÝ, aby mohl obejmout své dvě dcery, které měl.“

„Já jsem měl jen jednu. Budu muset čekat až jí budu moci znovu obejmout v nebi. Tisíckrát jsem se pokoušel tomu muži odpustit. Možná, že jsem to i dokázal, ale na ní musím myslet stále, dokud budu naživu.“

„Dávej si prosím za volantem pozor a POSPÍCHEJ POMALU. Můj syn je to jediné, co mi ještě zbylo… zdravím tě, Karel.“

Tomáš se otočil a viděl Karla odcházet. Ten se znovu vracel k policejnímu autu, nastartoval a odjel. Tomáš se na něho upřeně díval, dokud mu nezmizel z očí. Až po několika minutách se pomalu rozjel směrem domů. Cestou poctivě dodržoval předepsanou rychlost, byl ostražitější a na přechodech poctivě pouštěl chodce. Uvědomil si, že najednou dělá věci, na které nebyl zvyklý. V duchu se modlil a prosil o odpuštění, a když přišel domů, objal svojí překvapenou ženu i obě dcery pevným stiskem.

Život je velmi cenný, zacházejme s ním proto svědomitě a opatrně. Nikdy nezapomeň, že auto se dá koupit vždy, ale lidský život nikoli.

Je zajímavé, že člověk dostane 1000 vtipů přes mail a ty se rychle rozšíří jako oheň. Když se ale mají rozšířit zprávy, které stojí za zamyšlení, které by mohly ovlivnit náš vlastní život, lidé mnohem víc přemýšlejí, jestli je rozešlou dál a komu je vlastně pošlou.

Myslím, že tato zpráva by stála za velmi častou a pravidelnou poštu nebo alespoň výjimečné sdílení.