Tento dopis otce synovi napsal W. Livingston Larned před téměř sto lety. Slavným se stal, když ho ve své knize „Jak získávat přátele a působit na lidi“ použil Dale Carnegie. Přečtěte si řádky známé po celém světě. Ještě dnes nás berou za srdce a ještě dnes nám mají co říci. Připomeňte si je, až budete chtít zvýšit hlas na své dítě…
«Poslyš, synku. Říkám tahle slova zatímco ty spíš; malou dlaň sis položil pod tvářičku a kudrnaté světlé vlásky se ti přilepily na čelo. Vkradl jsem se docela sám do tvého pokoje. Před chvílí, když jsem seděl v knihovně a četl noviny, zaplavila mě najednou vlna kajícné lítosti. Přišel jsem se ti k tvé postýlce vyznat ze své viny.
Na co jsem v knihovně myslel: že jsem si na tobě vylil svou špatnou náladu. Vynadal jsem ti, když ses oblékal do školy, protože ses sotva dotknul žínkou obličeje. Vyčinil jsem ti, že sis nevyčistil boty. A rozzlobeně jsem na tebe zakřičel, když jsi něco ze svého oblečení pohodil na zem.
U snídaně jsem ti taky nedal pokoj. Rozlil jsi čaj. Moc rychle jsi jedl. Dával jsi lokty na stůl. Namazal sis na chleba moc másla. A potom, když sis šel hrát a já odcházel na vlak, ohlédl ses, zamával rukou a volal: „Ahoj tati!“ – a já jsem se zamračil a odpověděl: „Narovnej se!“
A k večeru jsem s tím začal nanovo. Když jsem se vracel, viděl jsem, jak hraješ kuličky a lezeš přitom po kolenou. Měl jsi děravé punčochy. Ponížil jsem tě před kamarády, když jsem tě přinutil, abys šel přede mnou domů. „Punčochy jsou drahé a kdybys je musel kupovat za své peníze, byl bys opatrnější!“ A to ti říkal vlastní táta!
Vzpomínáš, jak jsi pak přišel do knihovny, kde jsem četl, nesměle a se strachem v očích? Když jsem na tebe přes okraj novin jen letmo pohlédl, podrážděný, že mě někdo ruší, zastavil ses polekaně ve dveřích. „No, co je?“, zeptal jsem se příkře.
A ty jsi neodpověděl, ale vrhl ses ke mně, objal jsi mě kolem krku a dal jsi mi pusu. Tvé ruce mě stiskly s láskou, kterou bůh vložil do tvého srdce a kterou ani mé nevlídné chování nedokázalo vymýtit. A pak jsi odešel nahoru po schodech a nohy se ti přitom zamotaly.
Brzy potom, synku, mi vypadly noviny na zem a já jsem dostal strašný strach, až se mi zvedal žaludek. Co to se mnou provedl zvyk? Zvyk dotírat a poučovat? Je to snad má odplata za to, že jsi malý chlapeček? Nikdy bych nemohl říci, že tě nemiluju, jenomže jsem od tvého mládí očekával příliš mnoho a měřil jsem tě hodnotou svých vlastních let.
Přitom ty máš v povaze tolik zdravého, krásného a upřímného. Tvé malé srdce je tak veliké, jako úsvit nad vzdálenými vrchy. Projevilo se v tom živelném projevu, když ses ke mně vrhnul, abys mě políbil na dobrou noc. A nic jiného dneska nemá význam, synáčku.
Přišel jsem ve tmě k tvé postýlce, abych si klekl, protože se stydím! Je to jen slabá náhrada. Vím, že dnes bys ty věci nepochopil, kdybych ti je takhle řekl, až se probudíš. Ale zítra budu opravdovým tátou! Budu tvůj přítel a budu trpět, když ty budeš trpět, budu se smát, když ty se budeš smát. A ukousnu si jazyk, jestli z něj ještě vyklouzne podrážděné slovo. Budu si ustavičně opakovat jako zaklínadlo: „Vždyť je ještě chlapec, malý chlapeček!“
Bojím se, že jsem v tobě v myšlenkách zkrátka viděl už dospělého mužského. Ale když tě teď vidím, jak se unavený choulíš v postýlce, chápu, že jsi ještě dítě. Ještě včera tě maminka nosila a tvá hlavička se opírala o její rameno. Žádal jsem od tebe příliš mnoho, příliš mnoho.
FATHER FORGETS, W.Livingston Larned
ProNákladu.cz