Odpuštění je dlouhý a náročný proces. Doopravdy odpustit člověku, který nám ublížil, je velmi těžké. Zdá se nám nespravedlivé, že bychom jako odpověď na zlo měli prokazovat dobro. Zbytečně se neříká, že odpouštět umějí jenom silní lidé.
Příběh o odpuštění
Anděl se usmál. Byl to laskavý, vlídností naplněný úsměv.
«Víš, člověk nemůže proklít druhého člověka.“
S obavou jsem na něj pohlédl. Kam to míří?
«Člověk vůbec nemůže udělat nic s jiným člověkem“, znovu se usmál, „dokonce i kdyby ho zabil.“
Netušil jsem, kam tím Anděl míří, ale naslouchal jsem mu se zájmem.
«Člověk nemůže druhému vnutit své myšlenky. Nemůže ho donutit, aby se na svět díval jeho očima, nedokáže druhého člověka přesvědčit o své pravdě.“
Namítl jsem:
«Ale přesto se to stává.»
«Ne“, zavrtěl Anděl hlavou, «to ten druhý je ten, kdo ti dokáže uvěřit. Ty nemáš moc vůbec žádnou.»
Odmlčel se, chvíli se díval kamsi do daleka a potom pokračoval:
«Udělat cokoli s jiným člověkem není v lidské moci. Tak to stanovil Bůh. Ať se ti to líbí nebo ne.“
Odmlčel se. Ale já jsem to chtěl vysvětlit.
«A?..», řekl jsem tedy tázavě, abych dal najevo, že si žádám pokračování..
«Vše, co člověk dělá druhému, dělá sám sobě.»
«Jak to?», nechápal jsem.
«To je jednoduché. Když proklínáš druhého, proklínáš sám sebe. Když dodáváš ducha druhému, dodáváš ho sám sobě. Urazíš se na něho a urazíš sám sebe. Když ho obdaruješ, obdaruješ sám sebe. To je zákon.»
«Čí?»
«Jeho…», ukázal Anděl kamsi do nebe.
Chvíli jsme mlčeli.
«Jestli jsem to správně pochopil“, zeptal jsem se, «tak když odpouštím druhému, odpouštím sám sobě?»
«Správně“, — přikývl.
Zamyslel jsem se. Pak jsem na něj pohlédl a řekl:
«Já chci odpustit. Opravdu chci.»
Anděl přikyvoval.
«Abys uměl odpustit, musíš vědět, co to je odpuštění…»
To mě zajímalo.
«A co to je?»
«Odpuštění?», opakoval mou otázku. «To je radost.»
Pozorně jsem se na něj podíval. Není trochu z formy? Nebo jak tomu tady u nich říkají..?
Anděl se usmál.
«Nedělám si legraci. Odpuštění je opravdu radost. Je to radost lásky.»
Zahleděl se do nebe a řekl:
«To je, když se dokážeš zhluboka nadechnout, zasmát se a říci: „Díky! Díky za to, žes to pro mě udělal. Jestli chceš, můžeš to udělat znovu! A pak ještě! Můžeš to udělat, kolikrát jen chceš! A pokaždé ti řeknu: Děkuji!“
Hleděl jsem na svého Anděla, jak stojí s roztaženými křídly na kraji naší nekonečné cesty a z ničeho nic jsem se náhle cítil velmi lehce. Vlastně radostně. Asi proto, že jsem stál vedle něj, slyšel jsem jeho melodický hlas a věděl jsem: všechno bude dobré!
Je třeba umět odpouštět.
ProNáladu.cz