Velmi úspěšný mladý muž chtěl trochu prohnat svého nového Jaguára v ulicích čtvrti, kde bydlel. Vyrazil rychle vpřed, ale pak pro jistotu zpomalil, protože měl dojem, že zahlédl nějaké děti mezi zaparkovanými auty. Když ale projížděl kolem, žádné děti neviděl. Zato z toho místa náhle vylétla cihla a praštila do dveří jeho nového vozu!

Dupl na brzdy a couval s Jaguárem zpátky. Naštvaně vyskočil z auta a popadl chlapce, který stál nejblíž. Strkal ho ke svému autu a rozzuřeně křičel: „Co tohle má znamenat? Co si sakra myslíš, že děláš? Proč jsi to udělal? Ta cihla tě teda přijde na pěkný peníze!

Chlapec se začal omlouvat: „Prosím, pane, prosím! Moc se omlouvám, ale už jsem nevěděl, co si počít, hodil jsem tu cihlu, protože nikdo nechtěl zastavit!“ Slzy mu tekly po tvářích až na bradu. Zamířil pohledem kamsi mezi stojící vozy: „Tamhle to je můj bratr. Sjel s vozíkem přes obrubník a spadl a já ho nedokážu sám vytáhnout zpátky. Pomohl byste mi prosím vás ho tam znovu posadit? Bolí ho to a já ho sám neunesu.“

Ohromený řidič Jaguáru nedokázal promluvit, zdálo se mu, že má v krku knedlík. Rychle vysadil invalidního chlapce zpátky na jeho vozík. Pak vytáhl kapesník a párkrát přejel po čerstvých škrábancích na svém autě. Rychlý pohled mu ukázal, že se dají snadno opravit.

„Díky pane“, děkoval mu zatím chlapec, který prve hodil cihlou.

Mladý řidič stále ještě nedokázal promluvit a jen se díval, jak chlapec tlačí vozík s bratrem směrem k domovu.

Jaguár pak jel domů dlouho a pomalu. Škrábance na autě byly zdaleka vidět, ale řidič je opravit nedal. Nechal si je tam, aby mu vždycky připomínaly, že se nemáme životem řítit tak rychle, aby ten, kdo potřebuje naši pozornost, musel házet cihlou.

ProNáladu.cz