Nikdo nemá rád, když děti křičí vzteky nebo pláčou. To neznamená, že bychom neměli rádi děti. Znamená to, že biologicky jsme ustrojeni tak, že tento křik těžko snášíme.
Vím to lépe než mnozí jiní. Dvanáct let jsem učil. Staral jsem se o děti, které nebyly moje vlastní. Ani doma, ani ve třídě jsem se nikdy neuchyloval k taktice „Začni křičet taky“. Protože to nefunguje.
Mám jeden trik. Každý den jsem ho ve škole používal. A teď mi pomáhá při výchově vlastních dětí.
Tady je několik situací, ve kterých pomáhá:
- Děti se hádají.
- Děti nedělají to, o co jste je požádali.
- Děti neposlouchají, co jim říkáte.
- Děti se chovají příliš hlučně.
- Děti vám dávají najevo své podráždění.
Děti … Děti … Děti …
Víte, v čem tkví problém celé naší kultury? V tom, že je v ní zvláštní pozornost věnována dětem. Jenomže důraz je přitom kladen na to, že jestliže se dětem něco nelíbí, dospělí to ihned mají napravit. A kde je naše místo v tomhle scénáři? Proč jsme povinni chovat se právě tak, jak nám doporučují sociální služby?
Myslím, že odpověď znám. Vím, jak věci napravit.
Kde obvykle jste, když se děti nechovají, jak mají? Obvykle máte nějakou práci v kuchyni, telefonujete nebo jste na druhém konci místnosti: dítě je na zemi a vy na gauči.
To důležité spočívá v tom, že nejste vedle něj.
Ve třídě, v níž učitel vždycky sedí za stolem, budou děti vždycky vyrušovat. Jste-li příliš zaměstnáni na to, abyste věnovali pozornost svým dětem, nebo na to po pracovním dnu nemáte náladu, nedivte se, že na ně budete muset přes celý pokoj kříčet, aby se uklidnily.
Můj trik spočívá v tom, že když je chci uklidnit, prostě se k nim … přiblížím.
Přistoupím k rozzlobenému dítěti, nebo k takovému, které se špatně chová, a klidně mu položím ruku na rameno. Nebo na záda. Nebo se k němu skloním a klidně, v dobrém a vlídně s ním rozmlouvám.
Řekl bych, že až v devadesáti procentech případů, kdy chcete uklidnit své vlastní nebo něčí jiné dítě, stačí prostě přijít až k němu.
Tenhle trik jsem si mnohokrát ověřil. Funguje to. Dneska místo abych na své děti křičel, přijdu blízko k nim.
Když děti v obýváku řvou, neječím na ně z kuchyně, ať koukají být zticha. Vstanu a jdu k nim.
Když se moje děti hádají a křičí na sebe, jdu k nim.
Když děti neposlouchají, co po nich chci, nesnažím se je překřičet. Jdu k nim blíž.
A opravdu to v devadesáti procentech případů zabere. Vím, že doma vždycky dokážu udržet klid a mír.
Buďte prostě vedle nich.