Někdy je to se mnou skutečně těžké. Sama si nedokážu pomoci. Ráda bych ti to nějak popsala. Pamatuješ si na ten nejúžasnější zážitek ve tvém životě? Představ si ho. Představ si, že jej znovu prožíváš. Předpokládám, že to bylo nějaké poprvé. Takové okamžiky jsou nejlepší, zažívám je denně. A teď si představ, že uprostřed toho zážitku, který právě prožíváš, ti někdo řekne: „Tak, a teď spát.“ Cítíš to? Celým tvým tělem lítají hvězdičky energie z nového zážitku. Spánek je v této chvíli slovo hodně vzdálené až nepředstavitelné. Jak jen to tělo okamžitě uklidnit? Lež a zavři oči. Prosím? Děláš si legraci? Zavřu oči a zas to vše vidím. Toho brouka, co tak divně létal, tátu, který zas udělal grimasu, a já ji nedokážu napodobit. Také jsem něco zahlédla v té velké obrazovce, byla to zvířátka, ale proč se hádala, to už netuším, pořád si to v hlavě promítám.
No a pak sis ke mně lehla a já si vzpomněla, že jsem mezi těmi brouky, lidmi, hračkami a grimasami zapomněla na tebe. Jak málo jsme dneska byly skutečně spolu. Odpusť mi to, někdy tě pak nedokážu jen tak pustit. Uklidňuje mě tvá přítomnost, tvá vůně i pohlazení. Občas z tebe ale cítím napětí. To se chytnu ještě silněji, snažím se totiž ten tvůj pocit rozluštit. Často se pak stává, že i když jsem hodně unavená, nedokážu usnout. Pořád myslím na to, co asi prožíváš, proč se večer tak bojíš, co tě znejistilo. Do toho si vzpomenu na ty skvělé brouky, pampelišky… A táta, ten byl dnes obzvlášť legrační, že? Ach, promiň, už je zase pozdě.
Je to podobné, jako když si spolu hrajeme a ty kromě toho myslíš na milion dalších věcí, které chceš stihnout a dodělat. Já to moc dobře vím, mami. Vím, že jsi myslí někde úplně jinde a vracíš se ke mně jen na kratičké vteřinky. Také se snažím přimět tě nemyslet a alespoň tu chvilku si hrát naplno jako já. A taky se mi to často nedaří. Nedokážu přijít na to proč, a tak zkouším leccos. Ale mám s tebou trpělivost, miluji tě takovou, jaká jsi. Miluji tě, i když lítáš myslí někde jinde, miluji tě, i když ty tu svoji trpělivost někdy ztrácíš, stejně jako já. Zkusme to společně. Snažím se opakovat to, co děláš ty, protože si myslím, že to tak ve světě chodí. Když pak ale stejně jako ty celý den něco pozoruji a běhám kolem, cítím, že nejsi spokojená.
Nauč mě odpočívat. Zpomalme spolu. Pomoz mi s usínáním, když mi to nejde. Někdy se prostě musím naladit na tu správnou vlnu a bez tebe si ty své myšlenky nedokážu utřídit. Jsi má pevná půda pod nohama. Jsi mými kořeny, když poletuji v oblacích.1 S tvojí pomocí dokážu své myšlenky uzemnit a usíná se mi pak mnohem lépe. Měj se mnou prosím trpělivost, nauč mě, jak se cítit příjemně, a já to pak brzy zvládnu i sama.
Děti se skutečně nerodí proto, aby nás omezovaly a bojovaly s námi. Učí se naší společnosti a kultuře porozumět. Často máme na děti příliš vysoké nároky. Nebudou s námi bojovat, pokud k nim budeme stejně tolerantní, jako jsou oni k nám.2
Chceme, aby se pořád usmívaly. Chceme, aby se naučily rychle usínat bez pomoci, hrát si o samotě. Chceme, aby se okamžitě dokázaly uklidnit, když mají v sobě spoustu emocí a dávají je najevo. Chceme, aby chápaly, že pro ně chceme jen to nejlepší. Jenže zapomínáme, že to všechno, co po nich chceme, jsme se my samy musely dlouho učit. Zapomínáme, že i my máme špatné dny, že i my se nedokážeme usmívat každý den a uklidnit se po každé, když námi lomcují emoce. A ruku na srdce: Také někdy pláčeme kvůli „hloupostem“, také někdy býváme nepříjemné. Když se zamyslíte, co by vám v takové situaci pomohlo? Někomu úsměv, jinému objetí, dalšímu třeba šálek čaje nebo společné mlčení, jinému hodně divoká hudba a tanec. Nabízíme tyto berličky také dětem, když nejsou ve své kůži?
POHÁDKA O NEZNÁMEM SVĚTĚ
Představte si, že se dostanete na ostrov, kde panují zcela jiná pravidla, než na jaká jste byli doposud zvyklí. Komunikace tam probíhá naprosto odlišným způsobem než ta vaše. Je to země, o které jste nikdy ani neslyšeli. Všechno kolem je zvláštní. Barvy, vůně, nebe, prostor i tvorové kolem. Nečekaně jste se tu ocitli a musíte zde už zůstat. Nevíte, jak dlouho ani proč. Vaším jediným cílem je přežít.
Hlavou vám táhnou otázky: „Můžu šlápnout na tu podivnou podlahu? Kdo tady žije? Kdo je přítel a kdo ne? Jak a co budu jíst?“ Přesto však máte jednu velkou výhodu. Po cestě do této zvláštní země na vás neustále mluvil zvláštně příjemný hlas. Jakoby to bylo vaše druhé já, které vám říkalo, že bude vše v pořádku. Na ostrově najednou toto Já dostalo i tvář. Je nádherná a vy se s ní okamžitě cítíte bezpečně. Vezme vás za ruku a spolu se vydáváte na cestu po této vám neznámé zemi. Nebojíte se s ní, protože víte, že to tady dobře zná. Důvěřujete jí. Ví, kam můžete šlápnout, abyste se nezranili. Ví, co je bezpečné jíst a co ne. Ví, komu se vyhnout a s kým být za dobře. Ví, jak mluvit s tvory na této zemi, aby vám rozuměli.
Večer vám ale ustele uprostřed otevřeného prostoru na ostrově. A odejde do lesa. Jak byste se cítili? Je to příjemný pocit? Chtěli byste, aby se od vás vzdalovala? Možná jste odvážní a třesouc se strachem stejně vydržíte do rána. Možná jste tak vyčerpaní, že se ani nestihnete leknout a usnete. A možná je ten pocit tak děsivý, že na ni začnete volat, ať se vrátí. Co když nepřijde? Nebo naopak, co když přijde, ale řekne jen nějakou větu, které nerozumíte, a odejde. Co říkala? Mám se bát nebo ne? Proč působila nervózně, že ji volám? Zavoláte ji tedy znovu, tentokrát ale hlasitěji, také jste nervózní. Tentokrát si dává načas. Zase jen něco řekne, pohladí vás a odejde. „Neodcházej prosím, chci být s tebou. Neznám to tady,“ křičíte, ale neotáčí se. Možná se vám nic nestane, protože vaše druhé Já na rozdíl od vás, ví, že jste v bezpečí. Ten pocit prvního strachu ve vás ale zřejmě zůstane a budete na něj vzpomínat.
Uběhne několik měsíců. Už víte, kdo je přítel a kdo ne. Máte stále větší chuť poznávat. Ale děláte chyby, hodně chyb. Neorientujete se totiž v místní kultuře. Ne každý je tolerantní k vaší neznalosti. Někdy dostanete po prstech jen za to, že si chcete sáhnout na kytku, kterou jste nikdy předtím neviděli,nebo si zkusit některý z nástrojů, které domorodci používají. Máte pocit, že už ani nevíte, co můžete a co ne. Vše za vás rozhodují druzí. Máte v tom trochu zmatek. Vždyť vše pozorujete už delší dobu a chcete se konečně více zapojit. Možná by bylo načase konečně domorodcům ukázat, že už jste na ostrově nějakou tu chvíli a máte právo i na vlastní rozhodnutí.
Možná jste spíše opatrné povahy a jste rádi, když za vás vše řídí někdo jiný. Přesto ale máte pocit, že jste udělali velký pokrok a že už nejste tolik závislí na svém druhém Já. Nikdo si toho ale zatím nejspíš nevšimnul a vy se chcete pochlubit. Při každé příležitosti tedy budete zřejmě dokazovat, že jste tady také. Co když vás ale nikdo neposlouchá? Nebo hůř, co když vás za to udeří nebo začne křičet? Vzápětí ale zase přiběhnou a chtějí se s vámi přátelit. Nesnaží se porozumět vaší řeči, zato ale tou svojí vám dennodenně vysvětlují, co je důležité pro ně. A předpokládají, že se tomu ihned přizpůsobíte. Jaký máte z toho vztahu pocit? Jste zmatení? Co by pomohlo? Možná by stačilo, aby k vám přistoupilo vaše druhé Já, objalo vás a zeptalo se, jestli chápete nová pravidla a jaký máte na ně názor.
Mateřství je často plné paradoxů. Čím víc se například trápíte nočním buzením dítěte, tím častěji se mnohdy začne budit.1 Murphyho zákony schválnosti se ale dají najít nejen ve spojení se spánkem, ale i v mnoha dalších oblastech mateřství.
Další Murphyho zákony o spánku dětí si můžete přečíst ZDE.
Často se trápíme tím, že dítě bez naší pomoci neusne. Mnohdy to okolí rodičům vyčítá jako nějakou výchovnou chybu. Proč je večerní uspávání tak nežádoucí a do kolika let je uspávání vůbec povoleno?
Když se mi narodila dcerka, myslela jsem si, že ji položím do postýlky, zavře oči a usne. Všude kolem sebe jsem na to narážela ̶ v médiích, článcích, příručkách, letáčcích, u sousedů. Jenže děti tyto příručky a články nečtou. Možná by měly okamžitě po příchodu na svět dostat příručku pojednávající o tom, do jaké kultury se narodily a jak se podle toho mají zařídit.
USPÁVÁNÍ NEMUSÍ BÝT PROBLÉM
Moje dcera nikdy neusínala sama, potřebovala mě cítit nablízku. V Anglii se to bralo jako problém. Všude kolem mě se to bralo jako problém. A dnes vidím, že se to v naší kultuře obecně často bere jako problém.
Čas od času to rodičům řekne i některá ze sousedek nebo někdo z rodiny. „To naše dítě od narození usíná samo.“ Nebo: „Ty ho uspáváš? To se nesmí, zvykne si. Já měla známou, co pak musela uspávat své dítě snad do pěti let.“
Uspávání dítěte není otrokářstvím, pokud si tento pocit sami nevsugerujete. To, že dítě potřebuje naši pomoc k usnutí nebo že nás v noci, když se trápí, volá, není znakem nevychovanosti, ale znakem obrovské důvěry a pocitu bezpečí, který v nás má.
POMÁHAT DĚTEM USNOUT MÁ VELKÉ VÝHODY
Dítě má pocit bezpečí – Noc je pro děti často děsivá. Proto rodiče z celého světa děti doprovázeli ke spánku a mnoho kultur to tak dělá dodnes. I naše prababičky svým miminkům často dlouze zpívaly. A když nezpívaly, děti si před spaním povídaly všechny pěkně vedle sebe ve společné posteli. Citlivé děti potřebují uspávání, aby zvládaly své emoce a cítily se v bezpečí. Příliš aktivním dětem zase pomáhá uspávání k tomu, aby se naučily zklidňovat se a zpomalit.
Nemusíte se bát, že jej zapomenete doma – Když dítě usíná jen s hračkou, dudlíkem nebo oblíbenou peřinkou bez přítomnosti rodiče, může se stát, že tyto kouzelné pomůcky jednou zapomenete vzít s sebou na návštěvu nebo k babičce. Dítě, které si svůj pocit bezpečí odvozuje od materiální věci, se jí často mnohem hůř vzdává a nedokáže bez ní usnout, naopak. Mnohdy pak mnohem intenzivněji bojuje proti spánku, protože bez této věci najednou ztratilo pevnou půdu pod nohama. My máme pocit, že mu bereme jen dudlík ale ve skutečnosti mu bereme jedinou jistotu v děsivé noci. Uspávání s rodiči buď postupně samo odezní nebo jej později rodiče mnohem jednodušeji nahradí jiným příjemným pocitem. Písničkou, povídáním či dotekem. Zvyknout si na pocity a uklidňování je totiž mnohem přirozenější.
Výborně se s ním cestuje – Uspávání máte stále s sebou. Pokud je dítě zvyklé s vámi usínat a má své příjemné rituály k usínání, mnohem lépe snáší změnu prostředí. To je skvělé na dlouhé cesty dopravními prostředky, od aut, přes letadla až po vlaky. Z návštěvy také nemusíte utíkat domů do oblíbené postýlky, stačí jakákoliv postel, náruč a písnička.
Dítě má pozitivní asociaci se spánkem – Noc je tedy děsivá a tmavá. Uspávání rodiči je ale velmi příjemné a zanechává v dítěti pozitivní pocit. Dítě má pak se spánkem příjemnou zkušenost a ví, že je v bezpečí. Miminka a malé děti si neví rady se spoustou emocí, které prožívají. Dozrávají k tomu postupně. Uspávání jim může pomoci vypořádat se s nepříjemnými zážitky ze dne, které se pak díky tomu nemusí projevit jako špatný sen nebo noční můra.
Pomáhá zpomalit také rodičům – Jsme stále v pohybu nebo v pracovním procesu. Děti nás učí mnohem více, než si dokážeme připustit. Naše nervozita a věčný spěch většinou uspávání prodlužují. To zjistí každý rodič velmi brzy. A proto se časem učíme netlačit na sebe a na dítě, na chvilku vypnout a užívat si to. V tom momentu, kdy přestaneme myslet na to, co ještě musíme dodělat, začneme také relaxovat. Někdo okamžitě usne, protože mysl konečně na chvilku dostane přestávku a někoho to může skvěle zrelaxovat před další večerní prací.
Zanechává hluboké vzpomínky – Děti mají skvělou paměť. Ukládá se jim do ní spousta důležitých zážitků, které jim mnohdy mohou pomoci také v dospělosti. Má sestra jako miminko nepotřebovala uspávat, usnula prý u rádia. Téměř vždy. Já jsem nikdy nedokázala usnout sama. Když se o to rodiče pokoušeli, řvala jsem na celý panelák. Potřebovala jsem blízkost. Dodnes si pamatuji hlazení při uspávání. Pamatuji si také písničku, tu jednu jedinou, kterou své dceři také zpívám a ona ji miluje. Má sestra si pamatuje až období, kdy byla mnohem starší a babička jí vyprávěla o zelené žábě. Pamatuji si, jak mě sestra pořád budila, že se bojí nebo že ji děsí bouřka, a já spala jako dřevorubec. Pamatuji si, jak jsme se pak uspávaly navzájem.
USPÁVÁNÍ NÁS UČÍ ZPOMALIT
Mnoha rodičům, kteří svá miminka a děti uspávají, ani nevadí samotné uspávání, jako to, že to trvá déle než hodinu. To pak skutečně může být náročné a únavné. Pokud to tak ale je, stačí se podívat na denní aktivity, prodloužit uklidňování před spánkem v obývacím pokoji a uspávání se tím většinou znatelně zkrátí. Nebo se zamyslet nad časy, kdy dítě uspáváme.
Pokud vaše dítě potřebuje k usnutí vaši blízkost, pokud miluje uspávání, dopřejte mu krásné vzpomínky. A dopřejte je i sobě. Jakmile přestanete řešit, že to musíte vyřešit, a začnete si užívat společné chvíle, budete mít i odpověď pro jinak smýšlející okolí. „Já své dítě položím do postýlky a odejdu. Mé dítě v sedm zamává, dá mi pusu a jde spát.“ A vy pak můžete s čistým srdcem říci: „Úžasné, to je skvělé, že jste si našli svoji cestu, která vám funguje. Nám zase skvěle funguje společné uspávání a moc si to užíváme, odpočíváme oba.“
Pokud se trápíte s dlouhým uspáváním nebo častějším buzením můžete se přijít inspirovat na přednášky ProsímSpinkej. Možná si domů odnesete odpověď na své otázky a novou inspiraci. https://www.prosimspinkej.cz/prednasky/
