Vnouček se dívá, jak babička píše dopis a ptá se:

„Píšeš o mně?“

Babička přestane psát a usměje se na vnuka:

„Uhodls, píšu o tobě. Ale důležité není to, co píšu, ale to, čím píšu, Přála bych si, abys až vyrosteš, byl stejný jako tahle tužka.“

Klouček se zvědavě dívá na tužku, ale nic zvláštního na ní nevidí.

„Vždyť je úplně stejná, jako jiné tužky!“

«Všechno záleží na tom, jak se na věci díváš. Tahle tužka má pět vlastností, které bys měl mít, chceš-li prožít život v míru se světem.

„Za prvé: můžeš být třeba geniální, ale nikdy nesmíš zapomenout na existenci řídící ruky. Říká se jí Vyšší síla. Důvěřuj této síle a uč se ji vycítit.

Za druhé: abych mohla psát, musím tužku naostřit. Ta operace je pro ni trochu bolestivá, ale zato pak píše krásně tence. Z toho plyne, že musíš umět snášet bolest a pamatovat si, že bolest tě zušlechťuje.

Za třetí: když používáš tužku, můžeš vždycky vygumovat to, co se ti zdá chybné. Pamatuj si, že opravit vlastní chybu není tak špatná věc. Často je to jediný způsob, jak setrvat na správné cestě.

Za čtvrté: u tužky nemá význam ani tak dřevo, ze kterého je vyrobena, ani její tvar, ale tuha, která je uvnitř. Vždycky proto přemýšlej nad tím, co se v tobě děje.

A konečně za páté, tužka po sobě vždycky nechává stopu. Také ty za sebou necháváš stopy svými činy, proto si promýšlej každý svůj krok.“